Zlatá geometrie

Éra středověku zaujímá v dějinách umění velice specificky exponované místo. Vrcholy vznosné gotiky v jakékoli části světa vzbuzují jak duchovní, tak estetické zaujetí napříč sociálním spektrem. Je zkrátka jedno, zdali je divákem vzdělanec, úředník, voják či dělník, pro každého poskytuje pohled vzhůru ke klenutým stropům katedrál jistý druh pohnutí. Na lokální muzejní scéně je dle statistik Národní galerie nejnavštěvovanější stálou expozicí právě expozice středověkého umění v Anežském klášteře, zatímco sbírka moderního a současného umění ve Veletržním paláci zeje prázdnotou.

Co činí středověk, dříve tak často označovaný jako temné období – mýtus vyvrácený nejen Umbertem Ecem a jeho Jménem růže, tak atraktivním?

Ve velkém zjednodušení si dovolím zmínit jedinou z možných odpovědí. Gotické umění je nám natolik vzdálené, nejen vývojem výtvarné tvorby, ale hlavně vývojem člověka, posunem v jeho vnímání duchovnosti i estetiky. Mimo profesionálních medievalistů, akademiků středověku, jsme často schopni vidět, netroufám si říci chápat, jen vizuální povrch významově vrstevnatých mistrovských děl. Teorie “dobového oka” historika umění Michaela Baxandalla z konce 80. let vysvětluje, jak se proměňuje lidské vnímání na základě soudobého kontextu. Ve zkratce: Nemůžeme vnímat gotické výjevy v plném obsahu jejich vzniku, protože nežijeme v době gotiky.

Co z toho pro nás plyne? Co ztrácíme, o co jsme ochuzeni a o co se dobrovolně ochuzujeme? Na rozdíl od velmi vysokých intelektuálních nároků, které na člověka klade umění od prvních avantgard začátku 20. století až po současnost, jsou gotické vizuální projevy redukovány do pozice líbivých třpytivých pozlátek, totálních obětí mašinérie turistického průmyslu.

Luděk Rathouský, po vizuální stránce klasický malíř, vedoucí ateliéru malby na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, zároveň člen umělecké skupiny Rafani, již několik let gotickou malbu, nebo spíše její vnímání, podrobuje intenzivnímu kritickému zhodnocení. Pracoval s cykly slavných středověkých mistrů: Vyšebrodského, Křivoklátského a Litoměřického. Jeho nová série odkazuje k dílu již zmíněného Theodorica, jehož cyklus 129 deskových maleb (z původních 130) vkládá neopomenutelný charakter slavné kapli sv. Kříže ve Velké věži hradu Karlštejn.

Rathouský vytváří cyklus znovu, v plném počtu dochovaných obrazů, tentokrát však nikoliv jako mistrovskou práci, jejíž každá část má svoji nezanedbatelnou hodnotu, ale jako kritický obraz zkratkovitosti vnímání, neochoty kontextuálního uvažování, stejně jako komodifikace současného umění. Na svá plátna nepřenáší figurální výjevy známé z Karlštejna, ty totiž dekonstruuje na základě prvního čtení barevných ploch a rozmlžujícího se vizuálního dojmu až do čisté geometrie. Zůstávají jen povrchy, bez obsahů. Zůstává pouhé reziduum nabubřelé pompézní průměrnosti zdůrazněné replikováním stejného principu do celého cyklu. Zůstává Rathouského vize současnosti, ve které již nejsme schopni vidět – tzn. myslet okem, ale vidět – zkratkovitě a zrychleně vnímat.

Síla Rathouského cyklu však kromě svého kritického sdělení stojí i na technickém zpracování jednotlivých obrazů. Přestože se snaží o dosažení dojmu zmnožené, turistickým ruchem žádané průměrnosti, jeho malířská práce je opět na svém vrcholu, podobně jako u předchozích gotiku reflektujících cyklů. Geometrické plochy v sobě nesou bohatou gotickou ornamentiku, září barvami jako i zlatými dekory. Rathouského Theodoricus je vyveden v rozličných formátech, od doslova drobných až po velká nástěnná plátna. Technicky jsou zpracována unikátní kombinací akrylu a “nepravého puncování” s využitím plátkových kovů.