Simulakrum

Pojem simulakrum odkazuje zejména k principu nápodoby, či obecného jevení se. V oblasti teorie umění se vyskytl primárně v kontextu francouzského poststruktruralismu, kdy jej Gilles Deleuze používá coby repetitivní odkaz tzv. Věčného návratu. Ten je známý již z filozofie řeckých atomistů, z hermetického motivu Urobora (hada pojídajícího vlastní ocas) nebo jak jej, snad s nejsilnější intenzitou, používal Friedrich Nietzsche v Tak pravil Zarathustra. Na tuto linii navazuje francouzský sociolog Jean Baudrillard, který ze simulakra vytváří princip neustálé změny, jež je nemožná bez návratu ke svým počátkům. Simulakrum nabývá statusu jakési virtuální kopie, která předchází a ovlivňuje svůj originál.

Domyslíme-li tento, možná až lehce tautologický proces, může nás myšlenka „neexistující původnosti, která je reálnější, než skutečnost sama“ dovést k práci Benedikta Tolara. Jeho ateliér je syntézou ready-made objektů, vytažených z útrob skládek a sběrných surovin. Jedna malá přesmyčka vytvoří z tlakové nádoby živoucí kreaturu, překřížením hokejky vzniká krucifix nebo ještě jednodušeji – pouhým zarámováním dveří od lednice vzniká odkaz evokující středověkou ikonu. Pokud stojíme v autorově ateliéru, můžeme nabýt pocitu, že se nacházíme uprostřed víru, jehož směr ovlivňuje význam jednotlivých děl – každá věc může okamžitě změnit původní význam té předchozí. Princip víru tady lze metaforicky použít, neboť turbulence přitahuje soustředně vše, co se k ní blíží. Poté, co se objekty dostanou do jejího středu, je vypouští ven, ovšem zničené nebo přetvořené.

Dalším podstatným procesem, který můžeme nalézt v tvorbě Benedikta Tolara je sedimentace. V tomto případě se však nejedná o metaforický příměr, nýbrž o skutečný způsob vzniku jeho děl. Reálie typu televizní satelit nebo střecha auta jsou využity jakožto trychtýř, po jehož okraji stékají barvy do jejich nejnižšího bodu, ve kterém je díra. Tato barva pak vytéká na místo, kde je již umístěn další objekt a recipročně je tak generováno dílo zcela nové. Jeden pól stojí na základě vypouštění, druhý na dopadání pigmentu barvy na povrch a postupném stékání. Jedno dílo přímo ovlivňuje druhé, jedno je originálem, druhé otiskem, jedno je přímo zanořené do druhého, zatímco druhé vzniká ze zbytků druhého. Ani jedno není originálem, ani jedno matricí. Nyní se může podstata simulakra jevit možná jasněji.

Velmi zajímavým aspektem Tolarovy tvorby je jeho mnohovrstevnatá recyklace van – používá je v sochařských instalacích, jejich tvar prořezává do jiného uskupení, nebo pouze nechává vyznít jejich až mysteriózní časovost. Vana je nádoba, do které se každodenním používáním otiskují lidské bytosti, smaltovaný povrch postupně mizí na místech, kde se tělo vany dotýká nejčastěji a zanechává tak přímý indexikální otisk konkrétních osob. Sochařství bývá často definováno jako ubírání hmoty k docílení finálního tvaru. Tento precedens je poměrně funkčně aplikovatelný i na tento případ.
Alchymie, nebo alespoň tak, jak byla chápána ve středoevropských zemích od 17. století, je nauka o příbuznosti a přeměnách látek, postavena na holistickém syntetizování různých odvětví poznání. Mezi veškerými procesy, které se v univerzu dějí, panuje daná souvztažnost, kde jeden proces analogicky ovlivňuje ten druhý. Sloučením několika ingrediencí vzniká (emanuje) elixír, jehož účinky nemají co do činění s původními vlastnostmi látek. Do tohoto spirituálně alchymistického kabinetu pluralit a bohatosti imaginace můžeme vstoupit i skrze Tolarovo tvarosloví.

Jedna vůbec z nejzajímavějších poloh umění Benedikta Tolara je imerzivní schopnost jeho děl (tedy jejich potenciál k vnořování divákovy pozornosti), o to více je překvapující, s jakým jednoduchým výrazovým aparátem je tohoto potenciálu schopen docílit. Satelitní parabola naplněná barvou může diváka efektně přesunout do metafyzické roviny, aniž by si musel explicitně uvědomovat, co se s ním právě děje. Zdánlivá trivialita, kontextuální obrat a evidentní otevřenost vůči spirituální sféře, činí z Benedikta Tolara druh umělce, který funguje jako skutečné médium – prostředník, kterým protéká kreativní energie umožňující změnu z profánního na sakrální.