Play

V práci Milana Housera se setkávají dvě linie: první – dominantnější – spadá do široké kategorie abstraktního malířství. Autor tvoří na plátně jakýsi monumentální dripping, jehož základními strukturami jsou kaluže z barveného laku. Sem spadají rozsáhlé obrazové soubory Litky, Kaluže nebo příznačně nenarativní Bez názvu, jež začal vytvářet zhruba od roku 2008. V druhé linii, která má blíž k objektové tvorbě, často pracuje s ready mades, do nichž zasahuje pro něj typickými malířskými postupy, jako je lití laků nebo nástřik barev. Tento druhý přístup zastupuje například série objektů z cyklu Eugenika (2014), kde autor máčel a obaloval zmenšené sádrové odlitky antických soch do laku, čímž jejich kontury překryl a rozostřil k nepoznání. Nezbytným prostředkem tohoto tvarování je právě lak speciálního složení, který v sobě spojuje vlastnosti malířské barvy a sochařské hmoty. Má natolik výraznou, nezaměnitelnou podobu a specifické chování, že je vůči hostitelskému organismu blindrámu, plátna či ready made objektu velmi dominantní (chtělo by se říct predátorský).

Nový soubor objektů Milana Housera představený na této výstavě vytváří mezi oběma zmíněnými polohami zvláštní konstelaci. Autor cituje podobu spotřebních předmětů, jako jsou prémiové značky aut a sportovní náčiní. Jakkoli jsou odlišné, jedno mají zcela jistě společné: přinášejí zábavu, fascinaci z pohybu. Milan Houser se tuto vlastnost nesnaží podpořit, naopak ji namísto oživování zastavuje. Jeho počínání s lakem připomíná útoky padouchů z blockbusteru Batman a Robin: Mr. Freezyho, který zmrazuje život, nebo ekoteroristku Poison Ivy, jejíž krásná toxická příroda uspává a spoutává. Milan Houser podobně obaluje svět speciálními syntetickými laky působivých barev a lesku. Přelívá, nechává zasychat, tuhnout a tím i fixuje. Tenisová nebo pingpongová pálka, síť, míček – jako předměty určené především pro pohyb – jsou zde trvale znehybněny. Proč? Například pro požitek z optických vlastností barvy, její konzistence a hloubky či objemu, ale také pro kouzlo rematerializace. Autor tím stáčí pozornost k vlastní malířské technologii, k novým možnostem jejího využití, což je pro něj do jisté míry zajímavější než to, co zachycuje. Staví na estetice úžasu s jejím přímým oslovením diváka prostřednictvím vizuálních stimulů, intenzivních smyslových vjemů. Tento účinek podporuje i nově použitá příměs luminiscenčních pigmentů v lacích přítomných obrazů, která nabízí příležitost vidět je i potmě, tedy možnost další zkušenosti vidění. (Tento režim se objeví na vernisáži výstavy.) Není náhodou, že tato „duchařina“ je uplatněna právě u obrazů citujících automobilové značky. Názorně se pak ukazuje, jak podobný posun vidění spolehlivě odbourává původní společensko-kulturní konotace.

Je třeba zmínit ještě dva pojmy, které s vystaveným souborem Milana Housera souvisejí: model a hra. Kategorii modelu téměř slovníkově naplňuje soustava „vylitých“ sportovních potřeb co do napodobení reálných (užitkových) předmětů. Na tom ale příslušnost k modelu nestavíme, můžeme ji spíš spojovat s prostorovým i tvarovým redukováním reálných objektů za účelem jakési komplexní reflexe vidění a vnímání. A hra? Ta je samozřejmě mnohovýznamovým fenoménem. Už samo „modelování světa“ z laku je do jisté míry hrou. Což platí, pokud chápeme hru jako napodobování. Vrstvení a překrývání lakem pak tento svět sjednocuje. Double efekt, spočívající v odkazech ke sportu jako ritualizované herní formě, celou konstelaci cyklí. Je to hra o hře.