Plasmatix

Reliktní záření, neboli kosmický elektromagnetický svit přichází ze všech směrů našeho známého vesmíru. Původ tohoto termínu vychází ze slova relikvie, které má více duchovní význam a představuje materiální pozůstatky ze života blahoslavených osob, světců nebo proroků. Tyto ostatky mají věřícím přímo dokazovat přítomnost svatých ve fyzickém světě. Obdobnou perspektivou lze nahlédnout i na reliktní záření, které je pozůstatkem jednoho z nejstarších období vesmíru, tedy z doby těsně po velkém třesku. V této době byl vesmír husté a horké látky zvané plazma (ionizovaný plyn), což je také čtvrté skupenství hmoty, která tvoří 99 % pozorované atomární hmoty ve vesmíru. Kosmická sonda Planck byla navržena tak, aby byla schopna zobrazovat stopy tohoto pradávného plazmatu a vytvořit tak mapu reliktního záření. Tato mapa má podobu různě hustého zrnění, které bylo hlavní inspirací site-specific instalace výstavy Plasmatix Milana Housera.

Tvorbu Milana Housera lze definovat zejména jako umělecký experiment založený zejména na třech základních stavebních kamenech. Prvním z nich je objektové zakotvení autora více než malířské, přestože dominantní část tvorby Milana Housera tvoří závěsné obrazy. Tato plátna však mají základ v myšlením dalece přesahující rámec gestické malby. Stejným způsobem autor překračuje hranice v případě skleněné vázy – velice tradiční disciplíny, kterou však můžeme na výstavě Plasmatix vidět metamorfovanou do monumentální skleněné plastiky. Druhým velice podstatným stavebním kamenem tvorby Milana Housera je materiálový experiment. Na začátku všech Houserových obrazů je specifická matérie laboratorního laku, ve kterém se následně odehrávají další procesy. Tato fluidní platforma je podrobena další velice důležité veličině, kterou je poměrně dlouhý čas. Sedimentární proces tvorby totiž v případě velkých pláten může trvat i několik let. Dalším signifikantním materiálem, který Milan Houser používá jsou různé druhy kovů, které se v podobě mikroskopických hoblin vyskytují jak v obrazech, tak i výše zmíněných vázách. Tyto malé částečky kovu se ve spojení s dlouhým časem začínají díky zemskému magnetismu v lakových kalužích pomalu hýbat, přeskupovat a vytvářet procesuální obrazce, jejichž vizualita odráží krásu samotného přírodního světa. Na kovech je opět důležitá jejich velmi dávná doba vzniku, kterou lze vysledovat více než před 4,6 miliardami let při srážkách neutronových hvězd. Tyto kosmologické informace jsou Milana Housera velice důležité a podstatným způsobem ovlivňují jeho umělecké myšlení a v neposlední řadě můžeme říci, že tvoří onen třetí stavební pilíř jeho tvorby. Je to právě znalost fyzikálních zákonitostí a jejich aplikace do uměleckých procesů, co činí z tvorby Milana Housera pozoruhodný fenomén.

Základní kunsthistorická metoda ikonografického rozboru obrazu začíná u rozdělení plánu na popředí a pozadí. Jako pozadí pro samotné obrazy zvolil Milan Houser v případě výstavy Plasmatix výše zmíněného zrnění, které metaforicky navazuje na podobu mapy reliktního záření – tedy historie a struktury vesmíru. Na tomto pozadí jsou zavěšeny obrazy jejich podstata je založena na zemském magnetismu, sedimentaci jednotlivých vrstev a velice dlouhém čase. Jsme tedy svědky několika různých fyzikálních procesů, kterých si je Milan Houser vědom a následně je transformuje do jeho umělecké strategie. Pro tuto strategii je důležité pozorování přírodního světa, kterému se pomocí umění snažíme hlouběji porozumět.

Milan Houser je autor se kterým Kvalitář spolupracuje již od svého začátku, v jeho práci proto najdete v archivu výstav i v online depozitáři.