Návrat objektu a Neklid věcí

Annabelle Arlie, Iain Ball, Delong, Constant Dullaart, Tereza Fišerová – Evžen Šimera, Martin Kohout, Martin Kolarov – Filip Dvořák, Kristýna Lutzová, Štěpán Marko, Richard Nikl – Jan Brož, Nik Timková – Jakub Hošek, Magdaléna Vojteková, Ted Whitaker

„Někdy se prostě necháme unést objektem, který reprezentuje [objekt].“ Martin Kohout

Dějiny umění (20. století) jsou často vyprávěny v rámci procesu dematerializace, odvratu od řemeslné práce (deskilling), či estetiky nebo v rámci rozvolňování mediální specifičnosti. Nejaktuálnější, a snad i nejvlivnější explozi tohoto chápání umění, vyvolal vývoj internetu. Těžiště obou generací, které s ním pracovaly, net.art i postinternet, bývá spatřováno v samotném virtuálním prostředí a jeho specifické časovosti. v opačném směru ale internet a jeho formy interakce přináší také obnovený zájem o objekt.

Existují různé důvody k tomuto tvůrčímu východisku, od samotného přechodu z online prostředí do prostoru galerie, kterou tematizuje známý projekt Artie Vierkanta Image Object2, až po reflexi komodifikace objektů v současné kultuře, na ní naráží na úrovni teorie hnutí akceleracionismu3a z hlediska estetiky DIS images.4Ale tuto dynamiku lze sledovat v samotném virtuálním prostoru; jako příklad uveďme alespoň „internet věcí“.5 V této napjaté a rychle se vyvíjející situaci poháněné nesmírným tlakem očekávání, se roviny teorie a praxe někdy až příliš snadno protínají. Zejména spojení spekulativního realismu a objektově orientované ontologie s některými záblesky současného umění nás může svádět.

Právě z pohledu spekulativního realismu se celá filosofie posledních dvou století uzavřela do postkantovského schématu subjektu a objektu. První z této dvojice, ať již jako filosof nebo umělec, nazírá právě objekt a bytí obou je vázáno na tuto reflexi. Ale filosofové i umělci se nedávno obrátili právě k problému „ne-lidského“ (inhuman),6 ve snaze zaujmout pozici bez subjektu.

Chceme se vyhnout zkratkám vyvěrajícím z povrchní filosofické kontextualizace a využití blyštivých pojmů. Pokoušíme se spíše o rozevření prostoru pro další diskusi uvnitř gravitační síly těchto pojmů a teorií. Výstava se soustředí na důležitost, kterou v současném umění mají objekty a jejich objektovost, ale také na jejich schopnost konfrontovat formy aktuálního systému kulturní distribuce (objektů).

Práce s objektem a objektovostí, kterou můžeme sledovat u vystavených děl, tak není náhodná, ale zároveň ji nelze redukovat na tuto rovinu. Chceme se zaměřit na moment rozevření objektu. Může spočívat v doteku, touze nebo ulpívání na něm, které mohou ústit až v to, co Timothy Morton nazývá „naladěním se na objekt“.

Ale stejně tak se mohou pohybovat na hranici našeho chápání objektovosti i na hraně objektů samotných.

Tento moment konfrontace člověka (subjektu) s objektem je rozehrán a přivlastněn samotnými díly. Jejich objektovost se rozvírá a získává svérázný i autonomní, estetický či konceptuální tvar. Objekt překonává své fyzické hranice – jsou přilnavé, roztavené a interobjektové. Obrat k objektu (turn to the object) se stává naladěním se na objekt (tune to the object). Není to divák nebo lidská bytost, která se obrací nazpět, k pasivnímu objektu. Je to sám objekt, který se obrací a dívá.

Výstava se rozhodně nepokouší o reprezentativní přehled. Ten by byl nejen marný, ale také v napětí k celé koncepci. Chceme spíše rozehrát různé a osobité způsoby, kterými současní umělci dávají hlas bytí objektů. Naším cílem je rozšířit možné pole porozumění objektů a jejich objektovosti v současné kultuře, které by rezonovalo v kontextu spekulativního realismu, objektově orientované ontologie, postinternetu a akceleracionismu. Celý tento projekt vyvěrá z hluboké, a snad i naivní víry v to, že právě dialog mezi uměním a filosofií je tím, co dnes potřebujeme.