Jiří David, Milan Salák

… Jeden z členů skupiny, která se rychle znovu utvářela, byl zprvu o hodně méně než žák. Sérusier byl mladík, který uměl velmi pronikavě analyzovat a také se lehce vzrušoval – taková směs působí nesnáze. Žil téměř v trvalém stavu hrůzy, že se ukáže, jak jsou jeho nadšení prázdná a bezcenná, ale přesto ho to hnalo dál, aby byl nadšen a zkoumal příčiny, proč je nadšen.

… Gauguin a Sérusier právě dojídali oběd, přišel jsem na schůzku dost pozdě. Bylo o nich obecně známo, že jsou umělci nekonečných vibrací nespokojenosti, kontinuálního procesu zpochybňování, nového a nového ohledávání média své práce, respektive životní náplně, jak by oba řekli. I zde diskuze probíhala ve své absolutní neukončitelnosti naplno. Kupodivu spolu nikdy sami nevystavovali, vždy jako součást širších uskupení. Bylo tedy třeba uvažovat o adekvátním názvu pro tento nový moment jejich spolupráce. Samotná koncepce zůstávala v té chvíli ještě dost fluidní, což se ve skutečnosti nezměnilo až do zahájení výstavy. Gauguin si několikrát stěžuje, že se o něm píše, jak svoji práci předem systematicky plánuje. Opak je pravdou, říká, všechno mi vzniká skoro náhodně, promyšlení probíhá současně s impulzivními rozhodnutími. Nedaleko od místa setkání je antikvariát, venku zboží za dvacet nebo i pět korun za kus, i kvalitní tituly. Název má vzejít z náhody. Hra výběru napoprvé nevyšla, návod k přípravě rybářských návnad z 80. let nevyhovoval. Druhá volba. Tohle jsem četl jako kluk, vlastně šlo o můj první osobní kontakt se světem výtvarnýho umění, Gauguin. Bereme, Sérusier náhodně otvírá, dada opět selhalo, to není vhodná věta. Zkoušíme jinou stránku, tentokrát jde o náhodu, až podivně trefnou. Sérusier se stává Milanem Salákem. Gauguin v nevyřčenosti přítomen též jako Jiří David.

Výsledná výstava funguje na podobných principech jako výběr jejího názvu popsaný v anekdotě o nákupu románu s biografickými prvky ze života Paula Gauguina, Urozený divoch. Sjednocuje impulzivní volby, často učiněné do absolutního protikladu k původním představám a s do detailu promyšlenými jednotlivostmi možného výkladu děl i vazeb mezi nimi.

Původní poměrně rigidní koncepce počítala s představou vystavit v galerii komerčního charakteru formou retrospektivní výstavy do detailu přesně znovu vytvořené nejrespektovanější a zároveň ekonomicky nejlépe zhodnocené práce obou umělců coby malby na stěně. Tedy média se svojí nezpochybnitelnou kvalitou i hodnotou, přesto svou nepřenositelností zbaveného možnosti komoditního využití a odsouzeného k zániku s koncem výstavy.

V postupném procesu se však vyjevilo, že linie konceptu je neudržitelná, nedostačující a tedy i nerealizovatelná. Na zdech tak vznikají reminiscence na původní série, jde o zcela nové obrazy, v původním obsahu rozehrávající aktuální zájmy obou umělců. Připojuje se také práce, která může být předzvěstí něčeho nadcházejícího. Třeba i slepou uličkou, kterou právě tato výstava ohledá a uzavře. Nebo naopak novým formálním či ideovým principem. Vztahy mezi původní malbou na plátno a malbou na stěně, mezi reprodukcí a kreací, zadáním a vlastní realizací jsou nakonec jen jedním z plánů čtení výsledku společné práce Jiřího Davida a Milana Saláka. Mezi všemi obrazy navzájem se pne linie mnohem komplexnějšího charakteru, které oba umělci dali vzniknout svým věčným kverulantským ohledáváním prostoru média malby i světa umění jako takového. Jejich zájem se jako vždy rozpíná do absolutních rovin, kosmos se zdá být pouze prvním nadhozem.