Fenomenologie hodnot

Vladimír Véla je malířem, u kterého lze zkoumání jevů vnímat jako jedno z integrálních východisek vlastního autorského úsilí. Není tak úplně podstatné, zda je právě tento cíl vědomý, nebo jde o logické východisko komplexní autorské vůle. Hodnota je zde podstatnou veličinou, která spoludefinuje úlohu zobrazovaného. Samotný proces zkoumání v malbách Vladimíra Vély je komplexní, funkční a nebývale koncentrovanou analýzou. Procesem, který není přímo odvislý od rozsahu malířské plochy nebo pestrosti barevné škály. Jde o v mnohém původní a autentický proces, který je prostý prvoplánových šablon a řešení.

Vladimír Véla ve svých malbách tiše, ale především velmi nenásilně říká, že ne vše, co je představeno v určitém základním (funkčním) nastavení a podobě, je nutně zastaralým, zpátečnickým a překonaným. Jistým způsobem čím dál větším skupinám vnímatelů ukazuje, že někdy málo je ve své podstatě nejvíce. Jindy zase říká, že méně je přesně tak akorát. Není malířem, který atomizuje nebo redukuje, protože vědomě cítí tuto často tendenční potřebu. Redukuje jednoduše proto, že si tento pomyslný autorský luxus může dovolit. Ví, jakým způsobem a především proč. V tomto procesu je přítomna obrovská jistota, sebevědomí a velmi důležitá, až hmatatelná pokora. Opakovaně se navrací k věcem samotným. Ne nutně (jen) k jejich podstatě. Akcentuje určitou lidskost, která je více, či méně přítomná v předmětnosti zobrazeného. Každý máme své místo a každý předmět má svou funkci. Véla maluje objekty ve své ryzí, nebývale autentické předmětnosti, avšak velmi často tak, že se věnuje jejich nezřetelnému a skrytému bezprostřednímu okolí. Jeho obrazy jsou malovány jako soubor vjemů a jasných, konkrétních sdělení. Jde o určitý organismus svrchovaného nadhledu nad konkrétním významem a místy radikální redukcí. V prvním plánu můžeme tento autorský přístup přičíst nečekané kombinaci studia u profesorů Zdeňka Berana a později Milana Knížáka. Ve své podstatě však realita není tak jednoznačná. Vélovy malby se formálnosti těchto odlišných přístupů drží jen v základech. Všechny zjevné a citelné atributy malby svrchovaně uzavírá osobitá a jedinečná expresivní imaginace. Je to koncentrace sděleného do (často) jednoduchých znaků, které se vykazují monumentalitou, ať se jedná o jakýkoli formát. Zmíněná imaginativnost se ve svých základech pomyslně opírá o naprosto zásadní jistotu v malířském projevu. Jistotu, která Vladimíru Vélovi umožňuje malovat v zásadě cokoli a především jakkoli.