Endless Edge

Tvorba Jana Poupěte interaguje s větším množstvím oborů, uměleckých disciplín i inspiračních kanálů, tudíž je poměrně obtížné jej stabilně lokalizovat a zařadit pod jeden jednotící pojem. Zkusme při vnořování do jeho tvorby postupovat genealogicky – hledat počátky jeho uměleckého projevu. Každý umělec má ve svém životě období, kdy začíná pociťovat touhu vyjadřovat realitu, která jej obklopuje. v případě Jana Poupěte tím mohl být pohyb opuštěnou krajinou na pomezí mezi městem a přírodou, mohla to být fascinace fyzikálními jevy, ale pravděpodobně to mohlo být také sebe-uvědomování vlastní percepce – tedy procesu vnímání skutečnosti.

Propojení a vzájemná korelace umění a vědy je na české umělecké scéně bohužel velmi opomíjenou oblastí. v případě tvorby Jana Poupěte však vidíme, že základ jeho děl nejsou pouze gestické abstraktní projevy, či optické hry s geometrií, nýbrž dlouhodobé zkoumání fyzikálních zákonů naší reality. Počátkem této cesty mohla být klasická krajinomalba, kterou však Poupě transformoval geomorfologickým způsobem, tedy snahou o studium samotných tvarů zemského povrchu (ať už se jedná o krajinu přirozenou, či industriální). Vidíme tedy krajinu abstrahovanou, přestavěnou, rozbouranou a znovu poskládánou – ledovcovou krajinu planety Solaris, nebo povrchové doly v jejich překrásné vrstevnaté struktuře.

Krajinu Poupě nechápe pouze jako malebnou reprezentaci, ale zajímají ho také procesy, které se v krajině nepřetržitě dějí. Ze snahy o chápání principů aerodynamiky a meteorologie se zrodila jeho láska k letectví a dlouhodobá fascinace fyzikálním jevem proudění. v tomto bodě můžeme lokalizovat Janovu tendenci opouštění krajinářského aspektu a přechodu k více laboratornímu způsobu reprezentace, tedy umisťování svých vizí do izolovaného monochromatického prostoru.

Autorův přístup k architektuře je více než znatelný, není však reflektující, nýbrž konstruktivní – urbanistický a celostní. Jan Poupě buduje urbánní prostor z  geometrických útvarů, architektonické vize konstruuje v rozměrech tak gigantických, že se stávají utopickými, dokonce prostor digitálně rozkládá, aby jej následně transformovaný opět složil dohromady. Model, plán a představa zde Jan Poupě povýšil na roveň uměleckého díla dokončeného. Cyklus Library, který je v galerii Kvalitář stěžejním prvkem výstavy, můžeme společně s cyklem Množina pohledů považovat za jistý mentální vrchol, ke kterému Jan dlouhodobě dospíval. Jedná se o „architektonické“ konstrukce, před kterými je subjekt fascinovaný a znejistěný, zda se dívá na model čehosi fyzikálně možného, nebo na čistě na imaginární prostor. Geometrie, kterou zde divák recipuje však není optickým klamem, její elastičnost je pouze důsledkem dodržování perspektivních pravidel, která Poupě sofistikovaně používá a snaží se je ohýbat až za hranu jejich možností. Nepohybujeme se tedy na poli op-artu, tato interpretece by byla nesprávná strukturální povaha malby odkazuje nikoli k optické hře, ba naopak přímo útočí na sebereflexní aspekt lidské percepce reality a jejích fyzikálních limitů.

Snad nejpodstatnějším elementem, který je základem Poupětovy tvorby je soustředění se na historický koncept vidění, který má název perspektiva (iluze hloubky na rovné ploše). První realizace této malířské techniky spadá do umění Nové říše Starověkého Egypta. Jednalo se o nákres dvou postav za sebou, které byly znázorněny použitím předního nárysu. Kolmé a šikmé promítání zase definovalo zobrazivý systém od starověku po renesanci. v druhé polovině 15. století vytvořil architekt Brunelleschi první kresbu v lineární perspektivě, která je založena na úběžníkovém systému. Poprvé v dějinách vytvořil člověk tak realistický obraz, že při jeho pozorování z určitého místa měl divák dojem, že vidí skutečnou scenérii. Další výrazný zlom přichází s objevem optického aparátu camera obscura, který je založený na přímém světelném promítání reality. Toto zařízení je nejenom nejpodstatnějším pilířem fotografie, jejíž vznik je datován do roku 1839, ale je také základem tzv. realismu, naturalismu i vlámské malby 17. století. Můžeme tedy usuzovat, že podstatná část dějin zobrazování je založena na vývoji určité technologie, postupnému přivykání divákova oka na tento princip a následném kulturním osvojení tohoto druhu reprezentace.

Jan Poupě reaguje přímo na tento kulturně historický vývoj našeho vidění a transformuje jej nejen pomocí dvojrozměrné reprezentace. v jeho dílech můžeme spatřovat fůzi několika druhů „přirozeného“ vidění najednou, zpochybňování samotných zákonů optiky nebo simulaci irreálné gravitace. Tak, jak jsme se na počátku museli naučit používat náš zrak, uvěřili iluzi jménem perspektiva, a po dlouhé době jsme dospěli k neuvěřitelné cestě kreslení světlem (fotografie), tak se musíme stále znovu učit rozumět novým způsobům reprezentace. Znázornění může být založeno na digitálních 3D technologiích, může být vyjádřeno čistě matematicky nebo pomocí radiových vln. Možnosti jsou (alespoň se zdá) nekonečné.