Active Public Space

„Architektura je vůle. Vůle určité epochy přenesená do prostoru.“

Ludwig Mies van der Rohe

Každá etapa architektury a urbanismu za sebou zanechá jisté charakteristické znaky odrážející jak pozitivní ideové a technologické objevy, tak stejnou měrou i stopy negativní. Výraznou tendencí posledních dekád je exponenciální nárůst počtu obyvatelstva na planetě, z něhož většina žije právě ve městech. Zejména velkoměsta (na světě jich je přes čtyři tisíce) musí v důsledku vysokého množství kumulovaných obyvatel na malé ploše čelit mnoha ekologickým a urbanistickým problémům. Lidstvo se nachází ve fázi svého vývoje, kdy stále naplno využívá především neobnovitelné energetické zdroje a současná světová politika dává přednost řešením ekonomickým, namísto globálně ekologickým. Ukazuje se však, že jsou to zejména urbanistické teorie ve spojení s expanzí nových technologií, jež dokážou hledat potencionální odpovědi na tyto problémy.

Výstava Activ Public Space představuje architektonické projekty, které mají ukázat budoucí vize, jakým způsobem by města v brzké budoucnosti mohla fungovat. Základním stavebním kamenem této změny by měly být primárně inteligentní technologie a jednoduchý schvalovací proces jejich prosazování. Tomuto tématu se dlouhodobě věnuje Centrum pro středoevropskou architekturu (CCEA MOBA), které se mimo jiné zasazuje o transformaci pražské magistrály v kvalitní městský bulvár. Jedním z ukázkových projektů propojení volného umění a urbanistického apelu byl projekt Vzduch – pohyb – zvuk, který CCEA MOBA uspořádalo s audiovizuálním umělcem Michalem Kindernayem. Ten ve své instalaci reflektuje měnící se stupeň znečištění ovzduší a hlukového smogu na frekventované křižovatce I. P. Pavlova, kterou se denně pohybuje více než 50 000 lidí. Michal se ve své tvorbě věnuje generování zvukových map městského prostoru a snaze hlouběji pochopit vnitřní strukturu města jakožto organizovaného celku. V jednom ze svých dalších projektů se věnuje vytváření dvacetičtyřhodinových videozáznamů jednotlivých ulic s frekventovanou automobilovou dopravou. Doba, kdy se ve videu nevyskytují žádná auta, se proti celým 24 hodinám rovná pouhým několika málo minutám.

Jedním z nejpodstatnějších úkolů umění je služba veřejnosti v podobě reflexe a kritiky soudobých problémů. Ukazuje se, že právě umění ve spojitosti s architekturou a urbanismem dokážou nejen oslovovat velké množství významně situovaných autorit, ale také nabízet možnosti, jak realizace do veřejného prostoru implementovat. Zdárným příkladem bylo Venice Architecture Biennale 2010, které se zaměřovalo na ekologii a urbanismus. Práci svého studia zde představil dánsko-islandský umělec Olafur Eliasson, mezi jehož nejznámější realizace v tomto kontextu patří například The Green River – nalití zelené barvy do řek čtyř světových metropolí, Ice Watch – převezení kusů ledovce z Grónska na náměstí v Kodani a Paříži nebo Little Sun – vytvoření jednoduché solární lampičky pro širokou veřejnost. Na této výstavě prezentujeme jeho vídeňský projekt Yellow Fog z roku 2008, v němž pracuje s mlhou jakožto prvkem poukazujícím na viditelnost vody ve vzduchu.

Příkladem inteligentních technologií jsou konstrukce tzv. hubů, tedy interaktivních jednotek uvnitř města, které reagují na stav okolního prostředí jeho přímou změnou. Pokud je centrum města v letních obdobích přehřáté, takováto jednotka dokáže v bezprostředním okolí snížit teplotu takřka o deset stupňů. V roce 2007 tento koncept realizovalo studio Ecosistema Urbano v Madridu stavbou Eco-boulevard. Tyto stavby mohou být postaveny velmi ekonomicky, buď pouze jako konstrukce porostlé organickým povrchem, nebo v sofistikovanější variantě pomocí vloženého chladícího zařízení napájeného solární energií. Dalším způsobem interaktivního způsobu proměny prostředí je snaha o změnu zřejmě nejpalčivějšího problému – znečištěného ovzduší. Skutečnou revoluci v tomto ohledu začíná dělat studio Breinco, které v Barceloně realizovalo stupňovité zahrady postavené z fotokatalytických dlažebních kamenů, jež jsou schopny přirozeně čistit ovzduší od škodlivých oxidů dusíku. Vzduch se dá také čistit pomocí zvýšení jeho vlhkosti – mnohé projekty jsou proto založeny na tvorbě konstrukcí či povrchů budov schopných efektivně produkovat páru. Tento princip zajímavě zpracovali například Philippe Rahm Architectes ve svém návrhu pro park na Taiwanu. Již od 80. let je pozornost vývojářů „smart“ technologií zaměřena na inovace týkající se přímo aktivního činitele – osobní počítače, telefonní technologie, automobily atd. Méně se jich však věnuje vnějšímu prostředí. Tímto způsobem uvažuje rotterdamské Studio Roosegaarde ve svém projektu Smart Highway, který funguje na bázi fotovoltaické energie, pomocí níž dokáže cesta světelně indikovat zvýšenou rychlost, stav vozovky, provoz a další faktory ovlivňující jízdu.

Výše zmíněné projekty jsou pouhým poměrně úzkým výběrem projektů z široké palety kreativních vizí fungování urbanistických celků budoucnosti. Podstatné je uvědomit si, že nejde o množení již známých technologií, ale obecně o principy, které mohou architekti, designéři i umělci volně sdílet a myšlenkově na sebe navazovat. Kreace nikdy nestojí na „receptech“, tedy na opakování daného postupu, nýbrž na pochopení principů a jejich aplikaci do nových kontextů.