Bright Stellar Core

Adam Kašpar

6. 9. – 3. 11. 2023

Kurátor: Jan Dotřel


Výstava Bright Stellar Core představuje zkoumání vesmíru malíře Adama Kašpara (*1993). Skicy, akvarely i velkoformátová plátna jsou vyvrcholením dlouhého a intelektuálně náročného studia – od hlubokého kosmu, který je milióny světelných let vzdálený, až po planety Sluneční soustavy a samotné Slunce.

 

Je březen roku 2023 a společně s Adamem se nacházíme v jeho ateliéru, který je umístěn na Hanušovické vrchovině uprostřed rozsáhlého pohoří Jeseníků. Jedná se o chráněnou krajinnou oblast, kde je mírné civilizační světelné znečištění a jsou zde velice dobré pozorovací podmínky noční oblohy. To jistě není náhoda. Měsíc se blíží fázi novoluní – jeho přivrácená strana není osvětlena Sluncem, a tudíž neruší noční krajinnou scenérii. Při pohledu z okna je venku takřka absolutní tma a na můj vkus příšerná zima. Oba trochu nervózně vyhlížíme, zda se mračna roztrhají a my budeme moci vyrazit pár kilometrů dál na vrchol kopce započít pozorování hlubokého vesmíru. Adam vlastní tzv. Newtonův teleskop, jehož konstrukce je založena na zrcadle a jako každé optické sklo se musí temperovat (zchladnout) na okolní teplotu. Zrcadlo již tedy čeká venku, my popíjíme čaj a bavíme se o astronomii. Co víc si člověk může přát? Aby se roztrhaly mraky, což se právě stalo a my vyrážíme na naši observační expedici do hlubokého kosmu.  

 

„Skutečná cesta za poznáním nespočívá v hledání nových krajin, ale v tom, jak se na svět dívat novýma očima.”  

Marcel Proust 

 

Vidění je schopnost, kterou je zapotřebí kultivovat. Byť se nám může zdát, že vidět a vnímat je přirozené a evidentní, u pozorování přírody je nutné tuto vlastnost postupně trénovat. Proces astronomické observace je poklidný, odehrává se ve tmě, na niž se oko musí adaptovat, a vše probíhá pomalu a kontemplativně. Adamova strategie je poměrně jednoduchá, striktní a nápadně připomíná astronomické pozorování 19. století. Teleskop ovládá manuálně, míří jej po hvězdném nebi podle astronomických map a zcela bez použití jakýchkoli dalších nástrojů. Nacházíme se tedy na ose:  

 

I. naše oko,

II. okulár dalekohledu,

III. soustava zrcadel,

IV. extrémní prázdno a dlouhý čas,

V. vzdálené světy cizích hvězdokup, mlhovin a galaxií.

 

Schopnost vidět tyto objekty je pomíjivá, oko občas v okuláru bloudí, musí se velmi soustředit a náročně kotvit mlhavé vjemy. Někdy je vidět pouhý flíček, jenž má však nádherně lehce modrozelenou barvu. Tento flíček je mlhovina vzdálená tisíce světelných let od Země. Nyní nastává velice důležitý bod, který je absolutně nesrovnatelný s jakoukoli teoretickou znalostí či mnohovrstevnatou fotografií z vesmírných teleskopů Edwina Hubblea či Jamese Webba. Ano, ty nám poskytují dechberoucí reálné obrazy prastarých částí vesmíru a jejich význam pro astronomii je enormní. Zde a nyní však stojíme pouze my dva s Adamem a přímo hledíme do možná dávno zaniklých hvězd. Tento ničím netransformovaný pohled na předmět našeho zkoumání je autentický, vyžaduje čas, trpělivost a erudici. Je to komparace mezi analogovým a digitálním světem. Pečlivá preference toho prvního před druhým je prvním základním stavebním kamenem tvorby Adama Kašpara.  

Od pozorování mlhovin jsme se přesunuli k dalším objektům – kulovým hvězdokupám. Zde mé oko poprvé spatřilo živě tento překrásný výjev. I pro necvičeného laického pozorovatele takový úkaz představuje neuvěřitelný zážitek. Zcela jasně a zřetelně vidíme halo hvězdokupy, tisíce malých teček rozprostřených do koule, která má až mysticky zářící střed. Při uvědomění, do jakého objektu se vůbec dívám, mne zaléval intenzivní pocit pokory a závratě v jednom. Kulová hvězdokupa je sférická koncentrace statisíců až milionů hvězd, které se shlukují kolem svého středu. Představme si půl milionu našich Sluncí uspořádaných do soustředné koule, jež se nachází 34 000 světelných let od nás a je stará 11,39 miliardy let. Jedná se o M3 z Messierova katalogu, která byla objevena Charlesem Messierem a detailně popsána Williamem Herschelem, u něhož se na chvíli zastavíme, neboť pro Adama představuje výraznou inspiraci.  

 

„Do vesmíru jsem hleděl dále, než kterákoli lidská bytost přede mnou.” 

 William Herschel  

 

Velkých osobností astronomického pozorování naše historie obsahuje nepřeberné množství, Sir Frederick William Herschel byl však vskutku renesanční osobností disponující ohromným spektrem dovedností. Ve svém mládí se naučil brilantně hrát na mnoho hudebních nástrojů a čekala jej úspěšná dráha skladatele. Jeho vášeň pro přírodní vědy převyšovala kariéru hudebníka, a to dobře ilustruje i fakt, že během pauz na ladění orchestrálních nástrojů utíkal k broušení zrcadel do dalekohledu. Těch za svůj život vybrousil několik set, což je více než obdivuhodný výkon. Stal se produktivním výrobcem teleskopů, to z něj učinilo nejúspěšnějšího pozorovatele vesmíru své doby. Objevil planetu Uran a jeho měsíce Titania a Oberona, což jsou napůl ledovo-kamenné temné světy. Věnoval se také zkoumání Saturnových prstenců, kde objevil měsíce Mimas a Enceladus – jeden z nejzajímavějších světů Sluneční soustavy. Díky kryovulkanismu – gejzírům slané vody tryskajícím do vesmírného prostoru – vytváří Enceladus právě jeden ze Saturnových prstenců E. Toto jsou fakta, jež William Herschel nevěděl, jeho pozorovatelská a katalogizační schopnost však byla revoluční. Na jeho odkaz navázal syn John, který se stal astronomem, matematikem, botanikem a fotografem neméně významného postavení. Známý je zejména díky katalogizaci severní hvězdné oblohy, objevil stovky mlhovin a tisíce hvězd. Stál rovněž u zrodu moderní fotografie, pomocí optického zařízení camera lucida kreslířsky zaznamenal ohromné množství rostlin a byl také zručným kreslířem objektů nočního nebe. To nás navrací zpět na jesenickou horu, kde společně stojíme s Adamem.  

Připomeňme si fyzikální osu, na které jsme se nacházeli: I. naše oko, II. okulár dalekohledu, III. soustava zrcadel, IV. extrémní prázdno a dlouhý čas, V. vzdálené světy cizích hvězdokup, mlhovin a galaxií. Adam nyní otáčí teleskop jiným směrem k dalšímu nejasnému flíčku a prosí mne, abych v třeskutém mrazu chvíli počkal. Vidím, jak se dívá do okuláru a pak vytahuje kus papíru, obyčejnou tužku a začíná tečkovat jemné puntíky na papír. Z pozorování a oblasti astronomie se stává plynulá transformace do světa mimetického zobrazení a výtvarného umění. Naši osu začínáme navazovat posloupností: 

 

VI. skica tužkou v plenéru,

VII.  detailnější kresba bezprostředně po pozorování,

VIII. malba olejem na papír s poznámkovým aparátem, 

IX. malba olejem malého formátu,

X. velkoformátová olejomalba.

 

Chtěl jsem divákovi přiblížit komplexitu tohoto procesu, jenž vyžaduje kultivovanou schopnost pozorování a zároveň mnohovrstevnatý proces uměleckého záznamu. V obou z nich je Adam Kašpar velice silný, a proto jsou jeho umělecká díla tak autentická. Autenticita je ve výtvarném umění vlastnost uměleckého díla, které si jako kurátor vážím takřka nejvíce. Nabízí nám totiž ryzí schopnost vidět věci přímo. Všechna stadia tohoto uměleckého procesu jsou k vidění na výstavě Bright Stellar Core v galerii Kvalitář. Myslím, že je velice důležité ukázat divákovi cestu, kterou je třeba ujít, abychom mohli stát před obrovskou malbou mlhoviny M42 v Orionu – jedním z nejikoničtejších objektů pozorovatelné oblohy. Propojíme nyní naši osu z opačných konců I. naše oko a X. velkoformátová olejomalba, jež však učinila velmi vzdálenou cestu k tomu, aby se kruh uzavřel.   

 

„Nikoli moc a bohatství, ale vědění vládne žezlem času.”  

Tycho Brahe 

 

Odvěká touha po poznání nás nutila pozorovat vesmír již od paleolitu. Tuto touhu cítí Adam Kašpar velice intenzivně, cítím ji i já, stejně jako vděčnost, že jsem mohl u jedné takové krásné pozorovací noci být (měli jsme i pozorovací ráno a objektivem H-alfa hleděli do Slunce, o tom však zase jindy). Při našich dlouhých rozhovorech s Adamem mne napadlo jedno klasifikační rozdělení jeho práce. Je malířem i pozorovatelem majícím čtyři základní předměty svého zájmu, které lze dělit dle vzdálenosti v čase.  

Tím prvním je flóra, rostlinná říše, jež je živá tady a teď. Její pozorování je nejrychlejší, neboť ona sama je dynamická a mění se poměrně rychle. Adam stojí v lese a plenérově maluje reálný výjev dané scenérie. Druhou oblastí je příroda, která byla živá velmi dávno, ať už se jedná o flóru, či faunu. K jejímu rozkrytí nám pomáhá paleontologie a sedimentační vrstvy – důkazy o minulém životě uchovaly v kameni. Adam nachází a cíleně kope fosilie hluboko ze země. Tyto objekty pak maluje v ateliéru nebo se věnuje malbám paleontologických rekonstrukcí. Třetí oblastí je neživá příroda, kdy se posunujeme v čase opět mnohem dále. Vidíme horniny, jejich tvorbu a úchvatný svět prastarých krystalů, které jsou zde od počátků formování hmoty. Nejzazší a nejstarší etapě se Adam rozhodl věnovat v otevřeném cyklu – pozorování a malby hlubokého vesmíru. Jisté objekty jsou jen o něco málo mladší než náš samotný kosmos. Díváme-li se na noční nebeskou klenbu, hledíme hluboko do minulosti. Pokud nahlédneme do nejzazší minulosti lidstva, nalezneme nespočet důkazů o tom, že pozorování vesmíru je jedním z nejdůležitějších pilířů lidské snahy chápat fascinující procesy kolem nás. Tuto spalující touhu po poznání měli zřejmě paleolitičtí lidé, stejně jako ji má i Adam Kašpar, nehledě na tok času.