Rozvrat stínem

Ivan Pinkava, Ondřej Filípek

29. 4. – 17. 6. 2022

Kurátor: Jan Dotřel


Archeologie je fascinujícím vědním oborem zejména díky své bezprostřednosti a možnosti studia reálných artefaktů dávno zaniklých kultur a civilizací. Řadí se mezi několik málo disciplín, které nejsou závislé na písemných pramenech, protože objekt jejího zkoumání je přímým referentem – střípkem lidské minulosti. Výsostným tématem, pod kterým si většina z nás archeologii pojí, je rozkrývání symboliky starého Egypta. Architektura, sochařství i jiné obory volného umění dosáhly za věhlasné egyptské éry neuvěřitelné úrovně a sedimentární vrstvy odhalované archeology nám tam odkrývaly specifickou vizualitu založenou zejména na strohé modelaci lidské postavy.

Jsou to právě architektonické monumenty a figurativní skulptury z nejtvrdších druhů hornin, které díky materiálové znalosti a řemeslnému zpracování stabilně odolaly povětrnostním podmínkám a zubu času po dlouhá tisíciletí. Tento fakt dlouhověkosti a pomyslné věčnosti byl pro egyptskou kulturu velice podstatný, neboť odkazoval k posmrtnému životu, pomyslnému středobodu tehdejšího uvažování. Hledíme-li tváří v tvář vznešené soše faraóna, nebo sfingy, můžeme si velice často všimnout, že jim podstatné části chybí. Ladné křivky ramene najednou přetne rovná fazetová plocha a místo ruky nacházíme prázdné místo. V tento moment přichází velice zajímavý  estetický proces diváka, který si přirozeně pomocí imaginace doplňuje tyto chybějící tělesné části, přestože považujeme daný objekt za krásný i jeho přirozeným defektem. Tento princip nenáleží samozřejmě výhradě egyptskému umění – jako možná známější příklad nám poslouží antická socha Venuše milétské, které chybí obě ruce. Zkusme si ji představit s doplněnýma rukama a náš vizuální zážitek z této scény bude možná velice matoucí.

Zaměříme-li naši pozornost k figurativnímu sochařství Ondřeje Filípka, můžeme si všimnout podobného fenoménu. Jeho postavy velice často intencionálně postrádají důležité části těla a mohou tak odkazovat k výše zmíněným tradičním archeologickým nálezům. Jeho sochy mluví neúprosnou až brutální naléhavostí a nutí diváka přijmout nový způsob figurace založený na záměrně chybějících místech. Absence jako fenomén hraje v případě fotografií Ivana Pinkavy zcela stěžejní roli. Nelze zde hovořit o přímé figurativní deformaci, ale můžeme snadno nabýt pocitu, že by se ve fotografickém obraze mohlo nacházet cosi dalšího. Tento princip začal být v práci Ivana Pinkavy přítomný zejména v moment, kdy se dominantní část jeho tvorby začala přesouvat z figurativní do nefigurativní. Tato zátiší disponují jistým specifikem, jedná se totiž velice často o lidské rezidua běžného užívání – matrace, molitany, postele, židle. Jsou indexikálními znaky, otisky dávno minulých konkrétních lidí, kteří mohou být svým životem do těchto časových schránek vepsáni.